„Jsme skutečně tím, čím si myslíme, že jsme? A myslí si ostatní, že jsme tím, čím si myslíme, že jsme? A když si to myslí, jsme tím, co si myslí oni, anebo tím, co si myslíme my? W. Shakespeare, Komedie omylů
Než se staneme dospělými, všichni se prostřednictvím lásky a dobrých úmyslů, nakazíme systémem přesvědčení rodičů a jiných dospělých, kteří nám byli nablízku. Mluvili k nám a my je poslouchali. Ve jménu lásky od nás čekali chování v souladu s jejich představou o dokonalosti. A my jsme se snažili být dokonalí. Povedlo se někomu z nás na sto procent někdy vyhovět?
Přirozeně, že ne. Vyžadovali od nás, abychom byli dokonalí „jejich způsobem“. My však můžeme být dokonalí pouze „svým vlastním způsobem“. Dokonalost a výkony – dvě největší imaginární obavy, jimž v životě čelíme. Pronásledují nás již od dětství.
Naučili jsme se žít podle pravidel platných celá staletí, podle systémů přesvědčení našich rodičů, prarodičů…, které často vzbuzují destruktivní emoce jako strach, pocit viny, lhostejnost a odloučení. Co by se stalo, kdyby nás někdo v dětství naučil, že každá živá bytost má možnost se rozhodnout, čemu bude věřit, a že systémy přesvědčení se mění s přibývajícími zkušenostmi a vědomostmi? Je třeba si uvědomit, že každá lidská bytost je jedinečná a její genetický vzorec nemá nikdo na světě. Každý má právo dělat chyby, protože chybami se učíme. Je velice diskutabilní vůbec hovořit o tom, že jsem udělal chybu.V každém okamžiku totiž jednáme a rozhodujeme se podle našeho momentálního stavu – fyzického, psychického, podle informací, kterými v daném okamžiku disponujeme.Kdybychom měli třeba jiné informace, nebo se cítili lépe, tak bychom jednali jinak. Po bitvě je každý generálem. Měnit názory je zcela přirozené.
Vše co se objeví ve fyzické realitě, nejprve muselo vzniknout v realitě mentální. Například židle. Nejprve někdo vymyslel, jak bude vypadat (mentální realita), a potom ji někdo vyrobil (a už ji máme ve fyzické realitě).
Podobné principy můžeme aplikovat na naše těla. Pokud se v mozku objeví například informace o nemoci (nebo informace typu: to mám po babičce), fyzické tělo za čas odrazí toto přesvědčení. Problém je, že my si tu informaci nemusíme vždy uvědomit (princip nevědomí). K vytvoření událostí v mentální realitě potřebujeme mnohem méně času, než k vytvoření věcí v realitě fyzické.
Naše přesvědčení přitahují a navozují uskutečnění určitých událostí místo jiných.Z nekonečného počtu možností určují to, co nastane. Pokud si o sobě myslíte: „Jsem idiot“, potvrdíte toto přesvědčení idiotských chováním, protože dělat něco moudrého a ušlechtilého se k vašemu mínění o sobě prostě nehodí.
Jiný příklad. Představte si, že děláte zkoušku a v minulosti jste několikrát u zkoušek neuspěli. Co spustí váš systém přesvědčení? Jak bude reagovat fyzické tělo?
Naše víra má nad námi obrovskou moc. Je dobré, pokud se nám podaří změnit systémy přesvědčení, které jsme si vytvořili v minulosti.
Radka Loja